ARCHIVPřiměřeně„Jsem hrdý, že jsem Čech,“ prohlásil kdosi před sedmi lety v reakci na pomoc, jaké se dostalo lidem postiženým záplavami. Chyběla zkušenost s ničivými vlnami Indického oceánu, mluvilo se tedy o „moravské apokalypse“ a vedly se sebepovznášející řeči. Našly se ovšem i hlasy střízlivější: národ, který by neprojevil dostatek solidarity ani při živelné pohromě, by byl zralý na rozpuštění. Pomoc dnes přichází z celého světa, ale těžko uslyšíme věty typu „Jsem hrdý, že jsem člověk!“ Asijské neštěstí dosahuje takových rozměrů, že si jej sotvakdo troufne využít k pronášení patetických hlášek. Nynější nominace Járy Cimrmana na „Největšího Čecha“ ukazuje, že dokážeme mnohem přiměřeněji reagovat nejen na skutečně velkou tragédii, ale i na skutečně velkou pošetilost. Není to tak dávno, co Lidové noviny hledaly největšího Čecha 20. století, a tehdy nás Jára Cimrman nenapadl. Jediné století má ještě jakési lidské rozměry; může se nám proto zdát, že si v něm dokážeme vybrat. Dnes máme ovšem hlasovat pro nějakého „Čecha všech dob“, a nesmyslnost takového zadání je až příliš zjevná. Patrně se velmi brzy usoutěžíme až k totální hlouposti, ale ještě předtím si řekněme na rovinu, že veškeré soutěže jsou zde pro chvíle rozptýlení, a nemají tedy s velikostí nic společného. Opravdová velikost je vždy jedinečná, a už proto nemůže soutěžit s žádnou jinou. Je ale možné, že kolaps vší soudnosti nenastane tak záhy, a že tu objevně sděluji něco, co beztak všichni vědí, neboť výsměch je tou nejúčinnější zbraní proti hlouposti: Jára Cimrman kandidující na největšího Čecha svědčí o tom, že jsme zase tolik nezhloupli. Martin Vrba |